Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dochvilnost a přesnost je výsadou králů. Považovat ROTTEN SOUND za krále může být slovem do pranice, ale nijak to není v rozporu s faktem, že tato finská bruska patří již více než desetiletí na špičku početného grindového pelotonu. Ona zmiňovaná přesnost se netýká ani tak dalšího (tradičně) precizně nabouchaného sypacího hudebního zvěrstva, jako spíše skutečnosti, že koncept střídání LP – EP – LP – EP zústává nadále neochvějnou jistotou.
Počítejme tedy s tím, že další regulérní album příjde v příštím roce. Do té doby si (opakovaně) vychutnávejme tuto šestici zdrcujících fláků. Ta toho oproti 2 roky starému albu příliš mnoho nového nepřináší. Tedy abych byl přesnější, nového nepřináší vůbec nic. Ovšem k vzývání starých dobrých časů formou sebevykrádání má „Species At War“ sestsakramentsky daleko. Éra ROTTEN SOUND se sice dělí na dobu před a po „Exit“, ale i současná tvorba, prosta jakýchkoliv šokujících překvapení, má drtivou sílu, s pomocí které tato čtveřice s naprostou většinou žánrových konkurentů vytírá podlahu.
Finové pokračují v procesu hrubnutí kytarového zvuku, jenž započal před více než pěti lety prvním albem „nové éry“ „Cycles“. Skutečně masivní a všeobklopující kytary pobízí bicí soupravu k mohutným a přesným úderům, mezi které neomylně zapadá zkušené Keijovo frázování. Je obdivuhodné, že si ROTTEN SOUND stále dokáží udržet skličující a zároveň svěží nádech jednotlivých kratičkých skladeb. Znějí přitom stále moderně, bez jakýchokoliv diskusí nesmírně úderně a stále jako někdo, kdo v rámci svého žánru předepisuje standardy.
8 / 10
Abuse To Suffer (2016)
Species At War (EP) (2013)
Cursed (2011)
Napalm (EP) (2010)
Cycles (2008)
Consume To Contaminate (EP) (2006)
Exit (2005)
Murderlive (DVD) (2004)
Seeds of Hate (Split-EP with MASTIC SCUM) (2003)
Murderworks (2002)
8 Hours of Lobotomy (split s UNHLOY GRAVE) (2001)
Still Psycho (MCD) (2000)
Drain (1999)
Under Pressure (1997)
Splitted Alive (Split-EP With Control Mechanisim) (1997)
Loosin' Face (10'' Picture Vinyl) (1996)
Psychotic Veterinarian (MCD) (1995)
Sick Bastard (7'' EP) (1994)
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
